Kos černý je jedním z našich nejznámějších ptáků. Jeho černé peří se stalo symbolem elegance, byl často inspirací pro básníky, spisovatele i výtvarníky. Zdálo by se, že nás už nemůže ničím překvapit. Opak je ale pravou. Víte například, že kos černý dokáže napodobovat různé zvuky nebo že původně žil pouze v lese a v blízkosti lidských obydlí byste se s ním nepotkali? Pojďme se na některé zajímavosti podívat podrobněji.
Kos černý býval kdysi plachým lesním ptákem
Kos patří již neodmyslitelně do naší přírody. V dnešní době žije nejčastěji blízko lidí, potkáme jej na vesnicích i ve městech. Nebylo tomu tak ale vždy. Kos byl původně plachým ptákem. Útočištěm mu byly husté lesy. Teprve ve 20. století přivykl kos přítomnosti člověka a začal se vyskytovat také ve městech. Stav, kdy volně žijící živočich žije v blízkosti člověka se nazývá synantropie. Kos černý je typickým příkladem synantropního druhu. Dokonale se přizpůsobil životu ve městě nebo na vesnici, kde vyhledává zahrady, parky a jiná alespoň trochu zarostlá místa. Proč je pro kosa výhodné žít v blízkosti člověka? Ve městě má kos mnohem širší možnosti obživy. Vhod mu přijdou kromě bezobratlých živočichů také drobné plody, které rostou často právě u lidských obydlí. V zimě pak také rád navštěvuje různá krmítka.
Také kos černý může mít bílé peří
Samci kosa černého mají tmavé černé peří. Neplatí to ale pro všechny. Vzácně můžeme narazit na kosa s několika bílými pery. Někteří jedinci mohou být dokonce celí bílí. Jak je to možné? Jde o barvenou odchylku, se kterou se můžeme setkat i u jiných druhů. Odborně se této odchylce říká leucismus. Na rozdíl od albinismu se u leucismu ztrácejí všechny barevné pigmenty (u albínů chybí pouze pigment s názvem melanin).
Kosi, kteří mají některá peříčka bílá trpí poruchou jménem leucismus.
To, že můžeme občas narazit na kosa s touto odchylkou je způsobeno právě změnou jeho životního prostředí. V divoké přírodě by se bílý kos stal velmi nápadným a velmi pravděpodobně by jej ulovil některý z predátorů. V blízkosti člověka se to tak často nestane, protože je zde predátorů méně. Kos s bílým peřím se tak mnohem pravděpodobněji rozmnoží a předá své geny další generaci. Tak se může stát, že se začne postupně objevovat stále více jedinců s bílým peřím.
Někteří kosi na zimu odlétají za teplem
Kosy černé jsou častí návštěvníci krmítek pro ptáky. A tak jej mnoho z nás automaticky považuje za stálého ptáka. Málokdo ví, že jde o částečně tažného ptáka. Někteří kosi odlétají trávit zimu k Atlantiku nebo ke Středozemnímu moři. Týká se to hlavně lesní populace kosů. Z městských kosů odlétají jen někteří, bývají to nejčastěji mladí jedinci nebo samice. Do zimovišť odlétají v průběhu listopadu a zpátky se vracejí během března a dubna (vše záleží na počasí).
Také kosi „mluví nářečími“
Kos černý zpívá nejčastěji velmi brzy ráno a večer před setměním. Městští kosi se přizpůsobili i světelnému režimu v obcích a velmi často si prozpěvují také v blízkosti pouličního osvětlení. Proto můžeme kosa často slyšet zpívat i hluboko do noci.
Kosí trylky ohlašují příchod jara a znějí až do léta. Pokud je mírná zima, můžeme je zaslechnout i v zimě. Svým zpěvem si kos vyznačuje své teritorium, brání ho a informuje samičky o tom, že je tu pro ně. Zajímavé je, že vědci v kosím zpěvu rozpoznali imitaci zpěvu jiných ptáků, různých zvuků nebo lidského hlasu. Díky tomu zní zpěv každé populace kosů trochu odlišně, a tak dokonce vznikají jakési „kosí dialekty“, podobně jako u lidí.
Kukačka snese vajíčko do kosího hnízda jen zcela výjimečně
Každý zná kukačku a její kladení vajec do cizích hnízd. Co je ale velkou záhadou je fakt, že se kukačka záměrně vyhýbá hnízdům kosa černého a vejce do nich většinou nesnáší.
Pokud kukačka nenajde vhodnější hnízdo, tak snese vajíčko i do kosího hnízda. Nicméně mláďata, která se narodí v kosím hnízdě, jsou většinou odsouzena k velmi krátkému životu. Kos buď cizí vejce rozpozná a vyhodí ho z hnízda ještě před vyklubáním mláděte nebo kukaččí mládě odmítne krmit a opustí ho.
Když se mládě kukačky vylíhne, ze všeho nejdříve vyhází z hnízdy všechna zbylá vajíčka, případně ostatní mláďata.
Žádná studie zatím nebyla schopná přesně vysvětlit, jak je možné, že se kos naučil tomuto problému tak dobře čelit. Stejně jsou na tom také drozdi, jejichž hnízdům se kukačka také vyhýbá (není to ale tak velké překvapení, protože drozdi a kosi patří do stejné ptačí čeledi).
Pár základních údajů o kosu černém
Kos černý (latinsky Turdus merula) patří do čeledi drozdovitých. Samec má černou barvu a svítivě žlutý zobák. Samice je hnědá. Velikostně je kos podobný hrdličce: měří 23–29 cm, váží 75–135 g a rozpětí jeho křídel je 34–39 cm. V přírodě se může dožít věku až 20 let.
Přirozeně žije v Evropě, severní Africe a v jižní Asii. Byl zavlečen také do Austrálie a na Nový Zéland.
Samice snáší 4–6 vajec, a to až čtyřikrát ročně v období od dubna do července. Barva vajec je modrozelená s hnědými fleky. Více o barvách ptačích vajec se můžete dozvědět v našem starším článku: Víte, proč jsou vajíčka ptáků barevná?
Na vejcích sedí pouze samice. Mláďata se líhnou přibližně po 14 dnech. O mláďata pečují oba rodiče. Krmí je okolo 14 dnů na hnízdě a pak ještě stejně dlouhou dobu po vylétnutí z hnízda.
S nejběžnějšími ptáky, kteří u nás žijí se můžete společně s dětmi seznámit v mnoha našich materiálech:
Autor: Jana Posslová